BRATISLAVA Cena zlata z dlouhodobého hlediska narůstá. Při vytváření investičního portfolia tak zlato představuje výbornou pojistku v situacích, kdy je důvěra obchodníků k akciím, nemovitostem, dluhopisům či měnám otřesena.
Cena zlatá za poslední měsíce stále narůstá „Hospodářský růst v Indii, oblíbenost zlata v klenotnictví, jakož i vzestup cenové hladiny ve světě (přes oficiální statistiky ze strany vlád) – to vše a další faktory podnítily nárůst cen zlata. V březnu 2008 dosáhla trojská unce drahého kovu rekordních 1032 dolarů, přičemž ještě v únoru 2001 byste ji prodali za 253 dolarů. Od té doby hodnota zlata mírně klesla, ale stále si udržuje výbornou pozici,“ upozorňuje Vladimír Gešperík, předseda představenstva společnosti Capital Markets. Zájemci o investování do zlata si mohou v zahraničí zřídit ve specializovaných bankách takzvané alokované účty. Fyzické zlato je tam v podobě mincí a cihliček uloženo v trezoru. Majitel za úschovu a hlídání pokladu však musí platit depozitáři poplatek, stejně jako za pojištění. Méně nákladné jsou nealokované účty, kdy klient nakupuje fiktivní zlato, které se nenachází v žádném depozitu. Drahé kovy mají v oblibě obchodovat i spekulanti na komoditních trzích. Vydělat vědí jak na vzestupu, tak na poklesu ceny, aniž by zlato fyzicky vlastnili. Investor totiž neprodává komoditu, ale její derivát. Avšak jedná se o jeden z nejrizikovějších nástrojů na finančním trhu. Vysoký potenciál zisku je kompenzován nebezpečím ztráty. „Zlato bylo tisíciletí považováno za nejlepší nástroj pro platební styk, ale i za výborného uchovatele hodnot – peníze. Náročnost těžby a omezenost výskytu v přírodě, spolu s jeho výbornými vlastnostmi (stálost, lesk, a snášenlivost s lidským organismem, které se hodily pro zubaře, lékaře, klenotníky a později i v elektrotechnickém průmyslu), zvyšovaly a udržovaly jeho cenu,“ podotýká Vladimír Gešperík z Capital Markets. I po zavedení papírových peněz, později elektronických, většina centrálních bank ve světě garantovala výměnu bankovek za zlato při dlouhodobě garantovaném stálém kurzu. To platilo až do roku 1971, kdy americký prezident Richard Nixon zrušil takzvaný zlatý standard, tedy zaměnitelnost dolarových bankovek za zlato. Důvodem bylo zejména omezení, které toto navázání představovalo pro monetární politiku FEDu a fiskální politiku vlády USA. Po zrušení navázání mohl FED emitovat do oběhu mnohem více peněz, než mu dříve umožňovalo dodržování zlatého standardu. „Tím zůstal prostor pro aktivnější monetární politiku. Po mnoha letech nízké inflace se tím ale vytvořil prostor ke zvýšení cenové hladiny v důsledku většího množství dolarů v oběhu. Zvýšená inflace pomohla vládě USA snížit hodnotu dluhu, důsledkem však byl nárůst cen komodit,“ zhodnotil Gešperík.
